Boží mlýny

Byl klidný prosincový večer. Morris kráčel úzkou uličkou, která vedla do centra města. Noc byla klidná. Vítr nefoukal. Byl tu pouze Morris, žlutavá záře pouličních lamp a sníh, který mu při každém kroku křupal pod nohami.
Morris zahnul doprava, držel se však stínu , který byl na straně této, již širší, ulice. Jako kdyby ho světlo prozrazovalo. Nebo zraňovalo. Udělal však ani ne deset kroků a v tu chvíli mu zazvonil telefon. Během vteřiny se Morris elegantním pohybem přitočil do vchodu nejbližšího domu. Kdybyste byli kolemjdoucím, nejspíš byste si toho ani nevšimli a divili se, kam ten člověk zmizel.
Rozhlédl se, aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje, a pak za sebou pomalu přivřel dveře. Věděl, že tady je bezpečno. Město znal už mnoho let a měl v paměti, že dům, který mu teď na pár minut poslouží úkrytem, dávno nikdo neobývá.
Vstoupil do temné chodby. Stěny byly špinavé. Všude byl prach a pavučiny, po zemi se válely balíky zežloutlých novin okousaných od myší. Vytáhl telefon z náprsní kapsy svého dlouhého černého kabátu. Telefon stále zvonil. Tiše. Tak, aby ho nebylo slyšet dál než jen pár metrů. Otevřel ho a přiložil ho k uchu. Nepodíval se, kdo volá. Moc dobře to věděl. Na tenhle hovor čekal dlouho. Byly to už skoro tři měsíce, co neměl žádný kšeft.
"No?" pronesl úsečně.
"Kde?"
"OK. Mou cenu znáš. Přivezu to tam zítra v šest." po těchto slovech zaklapl telefon a vsunul si ho zpátky do náprsní kapsy. Zamířil zpět ke vchodu do ulice, naposledy se otočil do hluboké tmy domu, aby zkontroloval, že zde opravdu nikdo není, a s tichounkým vrznutím hlavních dveří vyklouzl zpět na ulici. Rozhlédl se. Pořád nikoho neviděl a to bylo jen dobře. Nepotřeboval teď ničí pozornost.
Pokyny měl jasné. Měl ukrást nějaký drahý zdravotnický přístroj z místní nemocnice. Prý se vejde do malého kufříku, takže s manipulací neměl být problém. To by přesně ten typ práce, který Morris dělal.
Vplížit se do budovy nemocnice nebyl pro Morrise žádný problém. Na chodbách byla tma, pacienti spali, sestřičky byly u sebe na sesterně a nevycházely. Kufřík, který ukrýval přístroj našel ve třetím patře přesně podle pokynů, které dostal, a z nemocnice se vypařil během dvou minut.
Nasedl do dodávky, kterou měl zaparkovanou v jedné z přilehlých uliček. Byla to taková šedá oprýskaná rachotina, ale pořád ještě dokázala jet docela rychle. Zamířil směrem k deset minut vzdálenému skladišti, kde se měla odehrát předávka peněz. Byl tam za osm minut.
Zajel dovnitř skladiště. Nikde nikoho neviděl – pouze černý kufřík uprostřed prázdné haly. Zavstavil, vystoupil z auta kufřík třímaje v ruce, rozhlédl se a když nikoho neviděl, tak přešel ke kufříku. Svůj kufřík položil těsně vedle toho, který tam tak osaměle ležel. Dychtivě si vzal ten druhý, ten s jeho odměnou, a nasedl zpět do auta.
Řítí se takhle nočními uličkami vylidněného města. Touha je ale větší než jeho zájem sledovat silnici, a tak odvrací svou pozornost od vozovky a pošilhává po kufříku naditém bankovkami na sedadle spolujezdce. Snaží se ho otevřit, ale nejde mu to. Zámek se zasekl. Lomcuje s ním, ale pořád nic. Slyší troubení, otáčí svůj zrak na silnici a vidí, jak se na něj něco řídí z pravé strany. Kamion.
Probouzí se v nemocnici. Všechno je rozmazané a v bílém oparu. Nemůže se hýbat, ani mluvit. Slyší nějaké hlasy. I když pořádně nerozumí, tak dvě věci pochopil. Hlasy patří doktorům a sestřičkám a jediná věc, která by ho mohla zachránit, je ten přístroj, který právě prodal. Snaží se křičet: „Já vím! Já vím, kde je! Řeknu vám všechno!“, ale hlas zní pouze v jeho hlavě.